galeriedírkové komorypinholedesignerodkazykdo jsem
Dírková komora - fotografie, informace, PinholeDesigner, ...


TOPlist
Gemma Frisius, camera obscura

Patrně nejstarší vyobrazení camery obscury bylo publikováno v knize De radio astronomico et geometrico liber v roce 1545. Nizozemský fyzik a matematik Gemma Frisius v ní popsal pozorování zatmění slunce roku 1544. V Praze na počátku 17. století pozoroval tímto způsobem sluneční skvrny také Johannes Kepler, který jako první použil termín camera obscura.


Johann Zahn, camera obscura

Schéma chodu paprsků camerou obscurou a závislost velikosti obrazu na jeho vzdálenosti od otvoru podle Johanna Zahna z roku 1685.

 

CO JE DÍRKOVÁ KOMORA

Dírková komora, nazývaná také camera obscura (tj. temná komora), je jednoduché optické zobrazovací zařízení ve tvaru uzavřené skříňky či prostoru, v jehož jedné stěně je malý otvor, který na protilehlé stěně vytváří obraz vnějšího prostoru na základě přímočarého šíření světla.

Historie*

S obrazem vytvořeným malou dírkou se lze setkat v přírodě i v běžném životě a lidé v různých koutech světa ho pozorovali již od pradávna. Zřejmě nejstarší dochovaný popis takového pozorování pochází z 5. století př. n. l. od čínského filosofa Muo Ti. Na západní polokouli se ve 4. století př. n. l. bez uspokojivé odpovědi ptá Aristoteles, proč sluneční světlo procházející čtyřúhelným otvorem, například mezerou v proutěném předmětu, nevytváří hranatý, ale kulatý obraz a proč obraz zatmění slunce procházející skrze síto, listy stromu či mezery přes sebe křížem položených prstů vytváří na zemi srpek? Také arabský fyzik a matematik Abu Ali al-Hasan, známý jako Alhazen, studuje v 10. století n. l. převrácený obraz vytvořený malou dírkou a poukazuje na přímočaré šíření světla. Ve středověku je dalším, kdo zná princip camery obscury, anglický mnich, filosof a vědec Roger Bacon. První podrobný popis dírkové komory ale najdeme až v rukopise Codex atlanticus (kolem 1485) italského umělce a vynálezce Leonarda da Vinci, který ji využíval ke studiu perspektivy.

Nejdříve byla camera obscura skutečnou místností, kde se obraz promítal na stěnu otvorem v protilehlé stěně. Byla využívána k pozorování zatmění slunce a ke zkoumání zákonů zobrazování. Později se z ní stal přenosný přístroj a byla zdokonalena spojnou čočkou. Takové přístroje se často používaly jako kreslířská pomůcka a na počátku dějin fotografie se stávají základem konstrukce fotoaparátu. Nakonec našla dírková komora uplatnění i v moderní vědě – v polovině 20. století vědci objevili, že ji lze použít k fotografování rentgenového záření a paprsků gama, které běžný objektiv absorbuje. Dírková komora se díky tomu dostala na palubě kosmických lodí i do vesmíru.

Přestože první fotografii dírkovou komorou pořídil skotský vědec sir David Brewster již v roce 1850, ve fotografii se více prosadila až koncem 19. století, kdy byla vyzdvihována její měkčí kresba oproti dokonalým, ostře kreslícím objektivům. Později znovu upadla v zapomnění. Až koncem 60. let 20. století ji několik umělců začalo využívat ke svým experimentům, a vzbudili tak znovu zájem o tento jednoduchý fotografický nástroj, který trvá dodnes.

 
 
Schéma dírkové komory.

Schéma dírkové komory.


Vznik neostrosti dírkovou komorou.

Vznik neostrosti dírkovou komorou.

 

Princip a vlastnosti

Jak již bylo řečeno, obraz v dírkové komoře vzniká na základě přímočarého šíření světla. Každý bod na povrchu osvětleného předmětu odráží světelné paprsky všemi směry. Určitou část těchto paprsků dírka propustí, ty pokračují ve své dráze, až narazí na průmětnu, kde vytvoří převrácený obraz předmětu. Bod se proto nezobrazuje jako bod, ale jako malý kroužek, což je příčinou nepatrné neostrosti. Z tohoto výkladu by se zdálo, že čím menší dírka, tím ostřejší obraz. Podstatou světla je ale vlnění, a tak jakmile je rozměr otvoru souměřitelný s rozměrem vlnové délky použitého světla, uplatňuje se ohyb. Výpočet optimálního průměru dírky, pro dosažení pokud možno co nejostřejšího obrazu, navrhl již Josef Petzval a později ho zdokonalil britský držitel Nobelovy ceny Lord Rayleigh (viz Výroba dírky). Vzorec, který je dodnes platný, publikoval ve své knize Nature v roce 1891.

Obraz vytvořený dírkovou komorou má některé vlastnosti, které u klasické fotografie s objektivem nenajdeme. Protože jde o skutečný středový průmět, mají obrázky v dírkové komoře dokonalé perspektivní podání.

Jinou zajímavou vlastností je naprostá hloubka ostrosti, která umožňuje na jednom snímku zachytit stejně ostře zároveň předměty velmi blízké i velmi vzdálené.

Dírková komora vykreslí extrémně široký úhel. Paprsky světla pak ale mají ke krajům negativu mnohem delší cestu než ke středu, snímek je tedy na okraji méně exponovaný, a proto se ztmavuje.

Určitou nevýhodou dírkové komory je malá světelnost, která komplikuje a někdy úplně znemožňuje fotografovat pohybující se motivy. Expoziční časy se obvykle počítají v sekundách nebo minutách, za špatných světelných podmínek to však mohou být i hodiny nebo dny (viz Stanovení expozice pro dírkovou komoru).

 
 

Jakoukoli světlotěsnou krabici lze proměnit v dírkovou komoru.
Fotografie: 1

 

Dírkové komory

Zhotovit jednoduchou dírkovou komoru je snadné. Do jedné stěny uzavíratelné krabičky z neprůsvitného materiálu se udělá otvor, na který se umístí kousek slabého plíšku s nepatrnou dírkou. Zvenku se otvor přelepí proužkem černé lepenky. Ta poslouží jako spoušť. Na protější stěnu se ve tmě připevní film nebo fotopapír a fotoaparát je připraven k práci.

Prostá konstrukce dírkové komory nabízí řadu možností, z čeho a jak ji vyrobit. Vznikají komory různých velikostí a tvarů, na různé formáty a druhy citlivého materiálu, s větším počtem dírek, se zakřiveným umístěním negativu, panoramatické atd. Fantazie při jejich výrobě nezná hranic, a tak se mohou proměnit ve fotoaparát nečekané předměty, například krabička od sirek, kniha, paprika, taška, automobil-dodávka, stará lednice nebo i hotelový pokoj. Samozřejmě je tu také možnost přeměny běžného fotoaparátu na dírkovou komoru. Stačí místo objektivu připevnit dírku. A aby byl výčet možností kompletní, existuje také řada komerčně vyráběných, většinou velmi propracovaných komor.

To, co zažijete, když si navrhnete, postavíte a vyzkoušíte vlastní dírkovou komoru, se těžko popisuje. Otevře se vám obrovský prostor pro fantazii, experimentování a tvořivou práci. Snímky mají navíc nevšední atmosféru a zachycují svět jinak, než jste zvyklí. Vyrobte si vlastní dírkovou komoru a fotografujte s ní. Sami uvidíte.

 

* Tento přehled je pouze stručným shrnutím nejvýznamnějších momentů vývoje dírkové komory. Jedním ze zdrojů se mi stal vyčerpávající výklad historie dírkové komory ve vědě i umění, který podává Eric Renner ve své knize Pinhole Photography, Rediscovering a Historic Technique (Focal Press 1995).